středa 24. června 2015

Deathmatch & Telenovela

Zase jsem tě po delší době otevřel. Máš se, deníčku? U mě dobrý, i když... ještě teď vydýchávám ten deathmatch ve sklepení.

Klasicky jsme měli po delší době srázek s Vinkou a ostatními členy "klubu na souboje, který vlastně není klubem" Vyšel jsem o něco dřív, ať nemám jako obvykle zpoždění a jsem tam taky jednou první. No, to jsem si moc fandil, už tam totiž byli téměř všichni, anebo úplně všichni? 

Dali jsme si pár soubojů pro začátek. Vin jsem dneska porazil hravě, naopak David mi dal jasně najevo, že zas takovej borec ještě nejsem. Ale to přijde! Jsem ještě chvíli prvák a tak mi to občas jde výborně a někdy jen skvěle. Po tréninku jsme měli jít s Hazel fuč, ale to už tam strašil, o něco vyšší než já, nějakej zakuklenec. Později jsme zjistili, že je to Hubert. Zase prudil a s Hazel si tam cosi říkali a kouzlili na sebe, stejně jako minule. Asi se mají rádi, alespoň podle mýho názoru. I když si tohle vlastně nemyslím jen já.

Hodil jsem zátaras, aby se Hubert nemohl dostat za náma, protože nás klasicky špehuje a kouzlí na nás většinou zdi. Divnej. Zajímavý to koníček. Jenže Hazel tam chtěla zůstat - je mi to jasný, rande jak vyšitý, a tak jsme s Jul vyrazili na místo srazu, kde měla čekat Vin s Davidem. Jenže nikde nikdo, že jo. Tak jsme s Jul koukli na střechu, pak ještě do jedný místnosti, prošli kousek toho veeeelikanskýho hradu a šli zase zpět do vody. Ha, tak tam byla Vinka! Asi jsme se museli minout. Prý, že jde osvobodit Hazel. Tak nakonec to nebylo rande? Huh! A David prej čeká tam, kde jsme měli dojít moje maličkost a Jul, která se teda ráčila vrátit pro Dávu... Prostě opět zmatky s tímhle klubem, teda vlastně neklubem, jako vždy. Naběhli jsme tam, no vzádu v tý místnosti byla HH (Hazel s Hubertem) a cosi tam na sebe mluvili. Potom se to tam nějak semlelo, on dostal pásku a my jsme měli zase zdrhat... a Hazel zase chtěla zůstat. Tak nakonec to fakt bylo přece jenom rande!

Vyšli jsme s Vin na chodbu a dali si zde pár soubojů. Opět dostala. Za chvíli dorazila i Julie s Dávou a tak jsme si dali různý kombinace 2 vs 2. To už bylo krapet horší a dostával jsem já, páč v tolika lidech se pohybovat na tak malým prostoru, to je prostě o papuli. Pak se to tam nějak semlelo a začal pěkně divnej večerní deathmatch. Zničehožnic na nás kdosi, asi v zastíráku, začal čarovat a postupně jsme dostali většina pásku, popřípadě jako bonus tu zákeřnou kletbu na nohy, jak nemůžeš chodit. Víš, co myslím. Podle hlasu se tam asi taky ukázal Darius, kterej šel po těch dvou zakuklencích. Jeden byl vysokej a druhej menší. Docela dlouho jsem tam chodil jak matouš a neviděl ani na krok, div jsem se někde nevysekal. Ale pohoda, orientace mýma čokoladovýma ručkama podél zdí mi celkem pomohla. Ale je to fakt hnusnej pocit, mít přes oči pásku. Bléé. Naštěstí mě Vin odčarovala, ale ne na dlouho. Dostal jsem ji za chvíli zase. Muselo tam bejt dost lidí. Nějak se tam nachomítla i Sally, která mě ani nepozdravila a hned se ptala na Dariuse - za nepozdravení máš u mě, holka, mínus!


Na chvíli jsem se radši zdejchnul a šel na pozdní véču do kuhyně. Už jsem ty kilča shodil a tak jsem si dopřál kousek dortíku. Asi jsem si odvykl, chutnají mi méně. Po cestě zpět jsem narazil na Jul, která se tam chuděra válela a ještě zvracela slimáky. Nechápu... V životě by mě nenapadlo si vyjít po večerce ven a kouzlit na mladší studenty v zastíráku tyhle pitomý kouzla. Asi si někdo kompenzuje něco na nás mladších prvácích, jak jsme se po tom všem na koleji shodli s Fionou. Darius potom říkal, že ten jeden byl pravděpodobně Gian - to je ten, co se tak divně oblíká a všude po hradě, včetně sklepení, nosí černý slunečný brejle. Huh? Na toho menšího jsme nepřišli a pak tam byla ještě Alice, který Daro nahodil pásku, ale sám sotva chodil, páč to taky od jednoho z těch dvou zahalenejch prej schytal. Nakonec se tam s Alicí pěkně pohádali. On tvrdil, že na nás taky čarovala jako tamti mimoňové a ona zase, že prý néé. Vypadalo to, jakoby spolu něco dřív měli, aspoň podle ní a těch jejich slov. Prý znala i nějakého starého Dara. Oni jsou, nebo byli dva? Ou. Docela si pak s Alicí i ke konci nadávali. Čekal jsem, kdy si dají facana. Ale bylo to zajímavý, měl jsem docela chuť si ještě skočit pro kus dortu a pojídat to u tý hádky. Nakonec se ta červenovlasá holka urazila, odkráčela pryč a my jsme se pak taky rozutekli.


 

http://farm1.staticflickr.com/27/97882530_480219f5d3.jpg

Divnej večer.

Doufám, že až budu starší, nebudu mít tyhle pošahaný záliby, nebo poruchu, či jak to nazvat - chodit po večerce a čarovat na mladší žáky klece, slimáky, pásky, nechodičky a další divnosti jak vocas.... Aspoň, že ten Darius spolu s Peterem mají jako jediní z těch starších zdravej rozum a ne v hlavě jen to seno.

pátek 12. června 2015

Moje návštěva planety Akromantie



ESEJ
Existuje někde jinde než na Zemi život? Jak vypadají? Jsou kouzelníci? Popište je. 
Udělejte novinářskou reportáž nebo z pohledu návštěvníka oné planety. Cokoliv, co vás napadne. 
Rozsah min. 4 strany v sešitě.
 


Včera jsem doletěl z planety zvané Akromantie! Bylo to úžasný! Tolik přátelských mimozemšťánků, kteří vypadají trošičku jako my – lidské tělo, ale osm chlupatých člověčích končetin i očí, která jsou vzájemně propojena a namísto lidské hlavy, jim vršek zdobí hlavička Akromantule. Tyto bytosti se nazývají AKROMANTI.


Mají zde zajímavou Univerzitu Akromantgie, na které jsem se byl také podívat.  Studenty tam učí samotné Akromantule, které máme i u nás ve světě – ti pavoučci vyučují teorii, a potom Akromanti vyučují praxi. Hůlky v jejich světě neznají. Kouzlí pomocí silou mysli, pohledu oka a hýbnutím dané končetiny. První končetina je propojena do kříže s osmým okem, druhá se sedmým, třetí se šestým a čtvrtá s pátým. 

Každá z končetin má vlastní specializaci Akromantgie:


1. Končetina – útočná akromantgie 

2. Končetina – obranná akromantgie 

3. Končetina – tvořící akromantgie 

4. Končetina – měnící akromantgie 

5. Končetina – pomocná akromantgie 

6. Končetina – psychická akromantgie 

7-8. Končetina – meditační akromantgie 

  


Je to náročné studium, které trvá celých dvacet pět let! Prázdniny tam neexistují, je zde naopak tvrdá disciplína a učí se už od narození. Není to tak, jako u nás na Zemi.

Akromanti se dožívají až pět set let věku, jsou to hermafroditi a velmi milá sympatická a vražedná stvoření. Živí se mantulem (u nás by se tomu dalo říkat vzduch). Pokud Akromant zavře čtyři oči, spí jen na 50 %. Pro dokonalou regeneraci své many, musí mít zavřených všech osm očí. Komunikují přes telepatii a pořád mi našeptávali, jak jsem k sežrání.  Při jednom slavnostním obřadu jsem se seznámil s jejich vůdcem – králem Akromantů. Ten Akromant vypadal kupodivu stejně jako já – měl tmavou čokoládovou pleť, černé kudrlinky, ale jako všichni ostatní obyvatelé této planety – osm očí a osm chlupatých končetin! Velmi mocný Akromantág jménem Mariomantul Themmakro Savourtul.

http://i42.servimg.com/u/f42/12/52/70/85/aragog10.jpg

Závěrem této práce musím říci, že tento výlet byl opravdu skvělý a zajímavý, určitě se na tu planetu ještě vrátím. Našel jsem zde spoustu nových opravdových kamarádíčků!

středa 27. května 2015

Po nějaké době I. - kopa hnoje, flaška a souboje



Teda, je to už měsíc a pár dní, co jsem do tebe posledně napsal, takže to napravím! Je toho docela hóódně novýho. Jednak jsem od Vánoc přibral - ale pozor, žádná koule nejsem! Jenom mám trošku větší škraně a *kouká na svoje buclaté prstíčky* prsty. To je z toho, jak se furt láduju těma dortama! Slíbil jsem si, že místo zhruba deseti kousků, jich budu jíst maximálně jen pět. Ale nakonec jsem se rozhodl, že pojedu dietku na salátech a budu se víc hejbat... Možná bych mohl najít Lilith a říct ji, ať si zatancujeme, jako tehdá na HelOUUínu, to bych taky spálil solidní počet kalorií. Teď jsem sice hooodně kouzlil, ale ještě víííc baštil... a převážně jenom dorty! Vlastně od té doby, co jsme se je naučili dělat z jablka. Ach, to přeměňování!

No a taky jsem se na Silvestra usmířil s Vivienne! I když jsme se několikrát poté ještě samozřejmě pohádali a já ji nakonec řekl po tom jejím chování ošklivý slovo, který možná bylo, když se teď nad tím zamyslím, zapotřebí, už spolu vycházíme hezky. A dal jsem si svoji první pusu pod jmelím - juchůůů! To i James od nás docela čubrněl, když jsme o tomhle spolu na koleji mluvili. Myslím, že to ještě nestihl, nebo alespoň v té době, kdy jsme o tom klábosili. Proto do něj asi tehdá David hustil, ať si dá se mnou pusu. No nakonec jsem Dejva přede všema ztrapnil a ze srandy tu pusu dostal on ode mě. Všivák jeden... prej ostříhal Jimbelína - seženu nůžky a taky ti to zkrátím, muhehe!

Na novej rok jsem si odpykal za dozoru naší Nicolky trest vedle Ale- *nadechl se* rtova kabinetu. Co ti mám na to říct, svinčík jako u nás doma ve stájích. Panejo, kolik tam bylo sena a hovínek... Obdivuju tu Nikču, že tam stála ve svojí uniformě a dokázala mě přes ten smrádek kontrolovat. Ale šlo mi to docela pěkně. Doma jsem byl zvyklej pomáhat, takže mě nějaká práce neublíží. Taky jsem skončil špinavej jako prase. Ve sprše jsem si po tom trestu pořádně zapěl a umyl ty bacily. Pak jsem se radši na koleji nechal Amaiem i ostříhat dohola, kdybych měl náhodou ve vlasech svinčík a kdo ví co dalšího. No, vlasy už mám zpátky. Možná, že si je nechám narůst dlouhý... časem.

V posledních týdnech jsem se taky opět scházel s Vin. Teď už tam kromě ní a věčně se šklebící Annie, přibyl taky Edgar a po poslední noci Chris. Kromě mě, Lou a Amaie, který mi spíš dělá dozor, se z toho stává mrzimorskej kroužek. Vlastně co tak počítám, tak je to asi fifty fifty - nebelomrzimo, páč tam občas byl i náš Dáva. Huh! Nedávno jsme dávali v jedný místnosti souboje - všechny jsem si dal jak malinu! Hihi! *nevědomky mu roste ego* Teda vlastně Annie mě jednou odzbrojila, jinak jsem to vzal hopem přes toho šprta Edgara, jak mu říkají ostatní prváci, Dávu, Annie a nakonec i samotná ó velká Vin utrpěla porážku od mé hbité ručky a hůlečky.
Docela čučeli a já vlastně taky, jak lehce mi to šlo. Dost jsem se zlepšil postupem toho tréninku s ostatníma studentama. I některý další třeťáky nebo druháky si dávám. Ale třeba v posledních dnech mi to zase moc nešlo *poškrábal se na šišce*, možná je to těma většíma prstíkama. Musím fakt shodit! A taky začnu cvičit! Ještě dneska!
Při předposledním tréninku nás opět pod zastírákem sledoval Hubert, teda alespoň máme to podezření, že je to on, protože tomu hodně věcí nasvědčuje - hahaaaa, deníčku! Toho jsem si asi udobřil.

Dal jsem mu dárek k Vánocům! Hádej co! Svoji fotku! *dusí smích* Akorát vyrobenou přímo pro něj - jsem na ní bílej, takže nemůže říct ani slovo! Vypadal celkem překvapeně a kupodivu se na mě už od té doby ani nijak ošklivě nedívá a když náhodou kolem sebe projdeme nebo jsme v jedný místnosti, není zlej. Ještě tu druhou musím dát Adkinsovi, ať z toho není chudáček smutnej a nežárlí!

Dále se v poslední době taky hodně bavím s Kristene. Ta mi ukázala nový zajímavý chodbičky a posledně mně taky rozbila kebuli (už podruhý, au moje hlava) v jedný místnosti, kde zkoušela Everte přes jakejsi červenej štít, kterej evidentně na tohle nefunguje - nebo alespoň jí ne. Taky za to schytala děvenka slimáky, protože při jejím návrhu, že to na mě zkusí ještě jednou a už to určitěěě půjde, jsem jí za nepovedení, slíbil velmi chutné zvracení. Pak nás tam chvíli prudil Huberťák se svýma zakopáčkama. Jen počkej, až se to naučím, tvoji stezku vydláždím tak, že rozbít si paštiku, bude tvoje běžná rutina!


S Amaiem a Sally jsme jednu noc trénovali ve vodě vodu - z tý starý vody jsem to pěkně vycepoval na tu nejkvalitnější, kterou doma čaruje i naše maminka! Anabellka koukala, když jsem jí druhej den podal láhev s mojí "Marionádou"! Taky ji to naučím! No a druhej den jsme byli opět ve vodě, kde za mnou přišel i nějakej o dost starší zrzek - Darooo, tak po něm ječela Sally. Ten se tam před ní schovával pod stolem a držel mi nohu, abych ho neprozradil. Pak jsem mu před ní a Amaiem pomohl zdrhnout, tak třeba mám dalšího kámoše ze Zmijáku! Haha! Jo a Amai mi půjčil zelenej plášť. Neviděl jsem se v zrcadle, ale co myslíš, deníčku? Byl by ze mě dobrej hádek?



Jednoho večera jsme hráli na koleji hru s názvem "flaška". Bylo to zajímavý, celkem bžunda! Naši Nicolku jsem polil nějakým smíchaným sajrajtem, Marušce pak vymáchal obličej v dortíku... *olízl se* mňam, dortíík! Ale ne, nesmím! Taky jsem si namaloval pusu Jamesovou rtěnkou (Jamesi, ty se maluješ?! Ty draku!) a dělal různý zvuky zvířat - to si musím pořídit! No a též jsme si pokládali různý zajímavý otázky, hlavně co se týkalo vztahů k ostatním. Třeba Jamesovi se líbí Fiona, která ze všech studentů na škole nejvíc nemá ráda Lou a David přede všema přítomnýma na férovku prohlásil, že miluje Marry - ta se mimochodem pokusila už asi dvakrát nebo dokonce třikrát zabít!
 Nevím, co jí je a není, ale když jsem ji ve Velký síni po tom posledním večerním hledání chytil za rameno a chtěl nabídnout oporu, řekla mi, že jí nic není a tu ruku si docela nepříjemně sundala... Nevím, co dodat - jestli se chceš opravdu zabít, tak ti přeju, ať to už výjde a pokud ne, budu jedině rád, že tu ještě s náma jsi, Maruško! Ale hlavně nechoď do lesa za vlkama, to by byla škaredá smrt a nevím, jestli by to ti vlci zvládli sežrat! Věž to jistí!

No a teď už mě bolí ruka. Jdu si zacvičit, jak jsem si nahoře stanovil! Pokračování potom, je toho totiž za ten měsíc docela dost...


sobota 16. května 2015

Vánočky, oslava a bada bum, véélký bum




"Neviem ako ty, ja žijem len pre ten pocit, 
byť spokojný vo svojej koži, 
môžeš sa rozhodnúť aj ty ho v sebe nosiť, 
nech hocikto si.

Pýtajú sa, prečo plávaš proti prúdu? 
Podľa mňa váš prúd pláva proti prúdu, 
takže vlastne plávam s prúdom, 
pokiaľ plávam proti prúdu. Chápeš? 

Ja si nosím ten pocit, 
a prestať nechystám sa, 
vážne ľudia vo vás, priznám, nevyznám sa, 
pokým Boh je so mnou nič nechýba mi, 
nepýtam sa. 

Viem, pravda je iba jedna, jedna pre každého z nás, 
a ja tu niesom, aby som uspokojil každého z vás..."

*sedí na posteli s obvázanou hlavičkou a zapisuje do deníku*

Au! Deníčku, letošní Vánoce jsou vážně zajímavý. S Viviennkou jsem se stihl dost ošklivě pohádat, ještě před svátkama ve Velké síni. Nemám rád, když jsem lidem dobrej jen na chvíli, pak se ke mně chovají zase jinak a za zády mě pomlouvají. Nikdy jsem se o ní i dalších kamarádech, s nikým nebavil a natož ještě, abych je pomlouval. Tak jsem jí to tam, před zraky některých přihlížejících, trošku vybarvil a od té doby pro mě neexistuje. I když mě to hodně mrzí, měl jsem ji za fajn holku a v těch posledních dnech ji měl opravdu moc rád. Navíc jsem ji chtěl dát dáreček. Ale cítím, že se ve mně něco děje ty poslední dny... nebo týdny. Dříve bych za ní prostě přišel s úsměvem a hodil to za hlavu, jenže mi to nejde, i když bych chtěl. Necítím se vůbec dobře a jsem z toho všeho poslední dobou hodně zmatený.

Nikdy jsem si nemyslel, že mě to kdy napadne, ale - mít tu možnost, jdu asi raději do Zmijozelu! *nakreslený zmijozelský erb* Mám tam tolik skvělých, a hlavně opravdových přátel! Kromě toho Adkinse, co mě tehdá zbil. Ale už mi od té doby nic neříká a ani se moc nepotkáváme. Za to ti někteří z Nebelvíru, se se mnou přestali zničehožnic bavit a pořád na mě jen divně koukají. Co jsem jim provedl? Možná to, že se bavím s Amaiem, kterýho všichni jen za zádama pomlouvali už od doby, co jsem poprvé vešel do té koleje a stále pomlouvají, když kolem nich projdu. "Kamarádi"... Co už... Samá faleš tam u nás. Co jsem slyšel, tatínek s maminkou tam měli teda o dost lepší kolektiv.


Ale zpět k Vánocům. Výzdoba je ve Vstupní hale pěkná, ve Velké síni... zajímavo-zvláštní. No a v Nebelvíru to je takový divný, asi je tam na mě už moc té červené. Každopádně, dostal jsem od tatínka faaakt nádherný nebelvírský plášť s vyšitými iniciály jeho jména, který tady před pár lety, jako student Nebelvíru, hrdě nosil! Moji rodiče jsou pro mě inspirací, a tak to má pro mě nevyčíslitelnou hodnotu! Zvedla se mi tím dárečkem nálada a povzbudilo mě to, být prostě Velkej kouzelník! Od Amaie jsem dostal suprovou gumovou hračku, hahaaa, to by Vivča koukala!


Hihi! Byl jsem překvapenej, kdo všechno mi dal dáreček! Vážím si toho a mám z nich velikou radost! Mně bohužel nepřišly penízky, a tak jsem jim neměl co pořádnýho koupit... a dávat jim chleba se šunkou, se mi taky nechtělo. Navíc na trzích tam nebyl moc velkej výběr. Ale až ty zlaťáčky budu mít, tak lidičky, který mám vybraný, se zpožděním štědře obdaruju! Možná i Vivču... jestli si nějak vyčistím myšlenky a usmířím se s ní. I když, asi nestojím o takové "falešné" přátele. Ať si je ve svým kruhu. S kým jsi, taký jsi. Já jsem naprosto spokojený se svými rozumnými zeleňásky.



Včera, po všech těch dárečcích, jsme měli před večerkou a hlavně potom po ní, suprovou oslavu s Péťou, Amaiem, Sally a Mervem. S Amaiem jsme před tou akcí ještě v kuchyňce nabrali do pytle nějaký jídlo. Trošku mě bolí záda, jak to bylo nacpaný všelijakýma chuťovkama. No jooo, dva labužníci - já a Merv, to prostě musel bejt velkej výběr jídla! Bez toho by to jinak nešlo, chachá! Šli jsme kamsi dolů, kde to neznám. No, vypadalo to tam zajímavě. S Amaiem jsme nachystali jídla a pak to začalo. Peter tam vytáhl nějakej hůůstej kokos, kterej nás, když jsme ho pohladili, ihned přepnul do jinýho módu a my to tam pak skvěle roztančili! To byly sólíčka, panečku! Dokonce jsme si tam zazpívali, prostě odvaz a prčaaa, mučačooo! Hihi! Ke konci Peter vytáhl svůj foťák a hromadně jsme se blikli! Těším se, až uvidím ty naše ksichtíky!!!



Večer jsme se s ostatními rozloučili a s Amaiem potom vyrazili na kolej. Tam byla Fiona s Emmou. Nějak divně se na nás ta Fiona koukala. No, pochopím, proč na Amaie, který na ní vyjel skrz slimáky, co vyčarovala na Jimbíka a potom šel asi radši pryč. Ale na mě se tak poslední dobu pořád šklebit? Chmmm. Emma tam trénovala kouzla, hlavně to jedno, který jsem jí poradil, aby se učila a uměla tak poté i Everte, který ji stále nešlo. No jo, už jí to šlo, tak jsem ji pochválil a přidal se ke kouzlení. Když potom vyšla, pokud si to dobře pamatuju, z jejich úst slova "Everte..." a najednou tma, black out - hotovo, šlus, konec, šmitec, nazdár.
Co se dělo potom, si nevzpomínám, ale co se tak tady koukám *rozhlíží se* jsem u Amaie na pokoji, ve vedlejší posteli, svoji krásně hnědoučkou vestičku mám celou od krve. Než jsem se vzbudil, byl jsem přikrytý svým černým kabátem, taky mě bolí šiška, na který mám, podle hmatu, asi obvaz, a do toho tu můj nejlepší kamarád, vedle v protější posteli, hlasitě chrápe. Asi jsem zažil nějaký bada bum, véélký bum. *chytil se za hlavu*

Jo... a před týdnem se mi zdál ten úplně nejvíc nejhorší sen! Jakoby byl téměř živý! Teda, alespoň doufám, že to byl jen sen! Bože! Pamatuju si to do detailů, ale nebudu to tady rozepisovat. Při vzpomínce na to, mám totiž husí kůži a není mi dobře. *rozklepala se mu ruka* jen dodám, že se v tom snu proti mě i Anabellce, spikl můj vlastní kolejní ředitel Thorinson a prefekt Matt, s tím bručounem Ale----- *z ruky mu vypadl brk*

*rychle zavřel deník, dal jej pod polštář a lehl si do postele*

úterý 12. května 2015

HSSAA, vztek a zimaaa

Po příchodu na kolej, kdy jsme se zbavili Vin, jsem řekl Amaiovi, aby poslal Sally sovu a ať dojde spolu s Vivienne do kuchyně. Ta se totiž Amaiovi někde po cestě za mnou ztratila. Jakmile se jeho sova vrátila zpět na naší kolej, tak jsme nenápadně vyrazili ze společendy pryč. V kuchyni nás už čekala Sally, Vivi, Peter a jako překvapení se tam potuloval i můj kámoš a taky další ze čtyř prváckých dvojčat - Ian z Havraspáru. Tak jsem ho seznámil s ostatníma a dali jsme se do řeči. Při té příležitosti jsem se ho rovnou zeptal, jakej má názor na Alerta a v tu chvíli započala dlooouhá horlivá debata. Peter tam mezitím čaroval dorty, včetně jednoho mega dortu - prostě Dortolog, jak jinak! Hihi! Shodli jsme se na tom, že Alerta asi nebude mít rádo více lidí a tak Peter nadhodil, ať založíme nějakej tajnej spolek. To nebyl špatnej nápad! Iana hned napadlo, že bychom mohli říct inspekci, ať se zajde podívat do Alertových hodin. Potom jsme se chytli toho návrhu na spolek a začali vymýšlet jméno. Sally na to šla pěkně chytře a díky jejím otázkám jsme postupně všichni nějak poskládali odpovědi a vymysleli Božííí název!

H S S A A

Hledáme spravedlnost, stop Alertově agresivitě!
(krycí název: Hromadné seskupení slavných, aktivních anti-talentů)


Potom jsme řešili ještě další věci ohledně toho. Nakonec se to pak tak nějak rozuteklo a já tam zůstal s Vivienne sám. Nevyznám se v ní - jednu chvíli mě obejme tak silně, až mě skoro rozmačká těma svýma ručkama a řekne, jak mě má ráda, potom mi poslední večer pošle pusinky a po víkendu jí včera na Obraně a zbytek dne vidím s nějakým zelenáčem, co má na hlavě vrabčí hnízdo. *svírá pěst* Nevím, co se to se mnou děje, takhle jsem se ještě necítil, ale měl jsem hned po mým příchodu do učebny, když jsem je tam spolu uviděl sedět, opravdu velikou chuť mu něco udělat... lehký pohlavek... sundat ho k zemi Evertem... Ne, tohle se nedělá!!! *přeškrtává text*
No jo, celej víkend jsem proležel v posteli u sebe na pokoji, nachlazenej z toho, jak začalo poslední dny pěkně chumelit a hlavně z tý páteční odpolední koulovačky před školou. A tak jsem jí od té noci přes víkend vůbec neviděl, až potom včera na Obraně s tím hlupákem... Asi mě to trochu štve, že se teď motá s nějakým "ňoumou", jak ho včera nazvala... možná trochu hodně štve!



Další den, po tom večeru v kuchyňce, jsme si dali s Amaiem, Sally, Ianem, Destiny a Anabellkou dlouhou koulovačku před hradem, díky který jsem pak celej víkend ležel, jak jsem psal náhoře... 


A taky jsme postavili pěkně vééélikýho sněhuláááka a pořádně ho nazdobili! Potom jsem ještě skočil spolu se sestřičkou za profesorem Thorinsonem do kabinetu. Anabellka si tam vyzvedávala svoji objednávku a já si vzal od pana profesora obálku na dopis mamince a tatínkovi, ať mně pošlou nějaký galeonky na Vánočky!


Ten den jsem potom ještě mluvil s Ianem na chodbě, u Alertova kabinetu. Zrovna tam čekal na Destíka a při debatě zmínil, jak ji Alert naháněl po hradě. Taky ji prý asi nějak násilně chytil, stejně jako Amaie, který z toho měl nebo ještě chudák má modřinu! S tím se prostě musí něco udělat!

Večer na koleji potom byli někteří na Amaie naštvaní, kvůli těm dvaceti bodům, který mu rasista strhnul. Pošle ho do Zmijozelu na kolej, pak tam přijde a ještě ho seřve, že tam šel, když se mají profesoři poslouchat... prostě JANTAR! Tak jsme červeňáskům povykládali, co se stalo a Amai to tam pak řešil ještě vzádu se Shyamem. Byl jsem na ně trošku naštvanej... věděli o tom prd a měli zase na Amaie plnou pusu keců! Pak jsem ještě trénoval kouzla, hlavně ty signální jiskry jsem si stopoval na čas. To mě pořád otravovala Lou tím, že mi je rušila, tak jsem na ni vyjel a David zase Anabellce barvil vlasy, mezitím co taky trénovala - sestřičce se to nelíbí. To už jsem prostě za ten večer nevydržel a sundal ho za to Evertem. No to jsem Anabellku docela vylekal. Potom jsem už šel raději spát.

Teď jen potřebujeme zjistit, kdo další bude mít tu odvahu, aby se k nám připojil a postavil se tak tomu bručounovi! Ale co sleduju a všímám si na každé naší hodině formulí, dost lidí ho přímo nenávidí...
Zatím to vypadá na Sally, Amaie, Petera, Iana, Destiny, možná Merovola, možná věčně spící nebo tiše přihlížející Vivík, pokud teda není se mnou - to je bžunda, a mě.

Jako bonus přiložená fotka ze včerejší Obrany *vrhl na Ryana vražedný pohled*


Už se to v chudáčkovi Marionkovi pere, tak enjoy this ride, baby! To ještě bude tóčo!

pátek 8. května 2015

Tajemný dopis a noční schůzka

Poslední dny jsou hodně zajímavý, deníčku. Od plesu se toho dosti změnilo. S Amaiem většinou lítáme po večerce a chodíme si pro zásoby flakonků. Ty se vždycky hodí, hahaaa! Taky s Viviennkou teď trávím spoustu času, i když na mě před pár dny byla uražená a tak nějak jsem se jí potom vyhýbal, anebo ona mě? Možná oba zároven! Nebudu se přece vnucovat, když jsem se jí omluvil za ten břuch, hihi. Tak jsem jí nechal raději být, ať ji to přejde.

Ve čtvrtek jsme měli volňáska - žádný učeníčko, nic takovýho. Trošku jsem si přispal a po snídani vyrazil na procházku. Narazil jsem na Vivi, která kvůli mě vstala dřív, ať si zase můžeme povídat, jak jsme se domlouvali. Včera to bylo super! Konečně jsme se po pár dnech zase začali bavit a rovnou si to vynahradili v divadle, kde jsme si povídali, nebo já Viv spíš naslouchal a pak mi ukázala, jak moooc mě má ráda! *je rudý jak rajče* Potom večer v kuchyňce jsme dodržovali zdravou stravu - jeli jsme na ovoci a zelenině, sušenky prý ne. Vyzvídala ze mě, jestli si píšu deníček a rovnou na mě po výslechu vybalila, ať jí ho dám přečíst, že ji tam určitě pomlouvám! No, za svoje zápisky se nestydím, nevím, možná u něčeho.
Přeci jenom je to moje soukromí! A nemusí se bát, že ji tady pomlouvám - o svých kamarádech píšu jen v dobrým, jinak to ani nejde přece! Potom za námi přišel Dortolog Peter, kterýmu seděla na ramenou červenovlasá Sally a vedle nich byl Amai. Myslím, že s ní chodí. V poslední době s těmahle lidma trávím hodně času a je to fajn. Tak si říkám, jestli se ten klobouk nezmýlil, protože jsem teď kolem samýho zelenáče, hihi. Za to na naší koleji už netrávím skoro žádnej čas, naposledy asi ten zbytek Shyamovi oslavy narozenin. Ani s Jimbíkem jsem pár dní nemluvil! Takže nemám přehled, co se tam za tu dobu událo - protože den před tím, když jsem se rozflákal na jedné chodbě a šel potom s doprovodem Iana na ošetřovnu, jsem si všiml Marušky v nemocničním pyžamu. Zajímalo by mě, co se jí stalo? To se ještě musím optat červeňásků, jestli je v pohodě.

Amai se mnou chtěl mluvit někde v klidu, a tak jsme všichni vyrazili dolů do divadla. Vivi jsem vzal samozřejmě s sebou, když jsme byli na dnešek domluvení. Přece jí tam nenechám a neodejdu pryč. Minule si mi totiž postěžovala, že se jí lidi asi vyhýbají a nebaví se s ní. Tak je třeba to napravit, ať z toho není smutná, že joo! Amai na mě vybalil, že ho včera Alert poslal do zmijozelský koleje a pak z toho byl průšvih a že mu příjde rasistickej. Sally na to, že o něm dokonce říkal, že je holka. Pff, to je slepej ten profesor nebo co??? Na to jsem se Amaiovi pochlubil, že na našich hodinách je taky pěkně škaredej a po tom mimoňským útoku, nám se sestřičkou na hodině nesmyslně strhl body. To ještě bylo v klidu, ale na minulý hodině pěkně vyváděl! Došel pozdě a navíc si to vybíjel na nás studentech, doslova teror! Potom jsme vyrazili na oběd. Peter někam asi zmizel, protože jsme přes sklepení do vstupní síně dorazili ve vláčku, který vedl Amai, za ním Sally, já a za mnou Vivík. Chvíli jsme si ještě povídali v hale, když v tom za mnou najednou přiletěla sovička s roličkou.


Nesla mi psaníčko od nějakýho mýho stínu. Bylo tam psáno, ať jsem dnes před společenskou místností ve 21:20 celý v černém, tvůj stín. Hmm, kdo to mohl psát? Když jsem se ohlédl na svůj stín ve vstupní hale a v duchu se ho zeptal, tak mi odpověděl, že nic neposílal! Pff! To jsou fórky tohle! Sally zrovna stála vedle mě, takže si to samozřejmě přes moje rameno přečetla, hi hi. A já to rovnou ukázal i Vivienne a potom taky Amaiovi na koleji. Taky jsem je oba požádal, aby tam šli se mnou a někde se potom schovali a sledovali, co se bude dít. Od toho napadení mám přeci jen stále obavy, když umím jen pár jisker, přeměnu jablka na banán a to je vše. Teda, do té doby jsem uměl jen pár jisker... *hrdý výraz*

Ve stanovený čas jsem už čekal před Buclatou dámou. Ta mě nenápadně po očku sledovala. Asi měla zase obavy, že půjdu někde lítat po večerce, jako ty poslední dny. Moc se jí to nelíbí - ale né kvůli tomu, že porušuju řád, spíše kvůli tomu, že ji skoro vždy musím vzbudit, aby mě pustila. Ale je to hodná paní, alespon na nás nebelvírský, a tak mi vyjde vždy vstříc. Vivi a Amai byli schování za zdí, jinak kolem nikdo nebyl. Po třech minutách došla nějaká, o trošku vyšší než já, zahalená osoba a mávla rukou, at jdu za ní. Jak zašla po schodech dolů za roh, mávl jsem na ty dva, že můžou pomalu vyrazit za náma a sledovat nás. Šli jsme na střechu, kde jsme se na chvíli zastavili. Dotyčná osoba se ozvala, at vzkážu tomu, co je někde za náma, at jde pryč. Myslel jsem, že Amai bude nenápadnej, každopádně ten zahalenec si asi dával záležet na opatrnosti.

Zavedl mě do jedné místnosti se zamčenými dveřmi a tam si sundal roušku z obličeje. Ha! Tak to Amai trefil, podle tý sovy, která mi donesla ruličku, tipoval, že to bude asi sova Vin Claire. Tu jsem nedávno potkal. Ptala se mě na Jenifer a potom mi dole v síni našeptával Matthew, at si na ni dávám velký pozor, že se paktuje s Adkinsem a Hubertem. Proto jsem taky říkal Vivi a Amaiovi, at mě sledujou, kdyby mě čekalo něco nemilého.
Vin mi sdělila, že mě chce do spolku na zakázané souboje. Toho jsem se chytil, protože jsem se na souboje už od té doby, co jsem poprvé chytil svoji hůlku, těšil! Ale zároven jsem byl opatrnej, kvůli tomu, co jsem o ní zaslechl. Říkala mi, že jestli mi o ní někdo něco navykládal, tak to není pravda. Po chvilce se za ní najednou objevil Peter a naznačil mi, at jsem potichu. Vin na mě vyjela, že jestli se nepřidám, tak mě donutí pomocí kouzel na to všechno zapomenout. Nebýt tam Pete, tak asi chytnu strášek, ale v tu chvíli jsem se musel prostě rozesmát. Za chvíli zmizel a do místnosti dorazil Amai. Asi to už nevydržel a měl obavy. Akorát tam nikde nebyla Vivi, kam se poděla? Potom jsme šli všichni tři kousek vedle do místnosti, kde se nacházelo menší pódium.Vin tam Amaie vyzvala na souboje.


Musím uznat, že ruce má ta holka rychlý. Amai to od ní pěkně schytával a já jen nadšeně přihlížel a párkrát odpočítával. Pak se tam za ní znovu objevil i Peter a zezadu ji chytil. Pěkně se lekla, ale další emoce na sobě moc nedávala znát. Chvíli tam s náma byl a pak zase zmizel a my jsme začali trénovat. Teda já. Postupně jsem se učil další kouzla, at jsem připravenej na souboje. Dalo mi to nějakej čas zabrat, některý šly dřív a některý až za dlouho. Taky to stálo hodně únavy. Ještě, že Vin měla kousek salátu, to mě zase posílilo a šlo to líp. Ale stejně mám co dělat, odzbrojovací jsem totiž ještě nezvládl. Během toho večera jsem si později oddychl. Nejprve jsem si totiž myslel, že mě ta holka dovede někam, kde bude čekat Adkins s Hubertem a podají si mě, ale nakonec jsem byl už v klidu. Proč by mě učila kouzla, ještě k tomu na souboje a pak mi chtěla něco udělat? To by provedla rovnou. Za nějakej čas nás doprovodila ke spící Buclaté dámě a po odchodu na naší kolej zmizela.

Každopádně si na ni budu dávat pozor. To její povýšenecký chování se mi nelíbilo a taky pořádně nevím, co je to za klub, kdo tam vlastně je a co se chystá. Cítil jsem z ní totiž divnou energii. Rozhodně nebudu na žádný temný straně! Ale... kouzla se mi hodí pro svoji potřebu a ochranu mě i Anabellky, takže tohoto minimálně chytře využiju a pak se uvidí, jak to bude dále probíhat s tou podivnou holkou.

Pokud na mě ti dva zase hodlají někdy zaútočit... *podíval se na svoji hůlku, pevně ji uchopil a namířil na protější zed* ...budu tentokrát připravenej a minimálně půjdou k zemi!!!


Pokračování této noci příště...

První den ve škole

Jedenáctiletá dívka s černou, kudrnatou čupřinou stála před obrovskou vstupní bránou Hradu. Bylo září a ona se právě měla stát skutečnou bradavickou studentkou. Měla zářit štěstím a netrpělivě poskakovat, jak bylo jejím zvykem. Místo toho stála zaraženě a její temně modré oči plavaly v slzičkách.

„Tak pojď, Bello,“ usmál se na ni muž, který ji doprovázel. „Všichni už jsou určitě ve Velké síni. Dnes je Tvůj slavný den!“

Rukávem si utřela oči a nos a rozmazala tak slzičky po celé své čokoládové tvářičce. 
„Ale tatí,“ pípla nešťastně, „slavný den byl včera. A já to všechno prošvihla...“
Její oči se znovu zalily slzami.

Tatínek si ji přivinul k sobě. Možná, aby skryl vlastní dojetí. Bývalý bystrozor, který neměl s žádným zločincem slitování. Znovunalezený, milující táta. Obě role se v něm mísily a narážely do sebe. Odkašlal si a povzbudivě se usmál.

„Pojď, princezno. Nemůžeš přece za to, že jsi ležela v horečkách. Teď už jsi jako rybička a Moudrý klobouk čeká.“

„Nemám ani hábit,“ popotáhlo děvčátko. „Já tam nepůjdu!“
Otec ji vzal za ruku.
„Pojď, holčičko moje. Na hábitu nezáleží, přinese ti ho sova hned zítra. Už při svém narození jsi byla zapsaná do téhle školy čar a kouzel. Do Bradavické školy,“ zdůraznil. „To je nejlepší kouzelnická škola na světě. A ty jsi kouzelnice - to jediné je důležité.“

Anabellka k němu vzhlédla, v uplakaných očích jiskřičku naděje. „Myslíš, že mi to půjde? Myslím škola a kouzla… a tak?“
„Jistěže, jsi přeci moje dcera!“ prohlásil muž hrdě. „Moje a maminčina. Budeš stejně dobrá kouzelnice, jako ona. To ti slibuju.“

Dívenka se konečně pohnula a nechala se dovést velikou bránou až do vstupní haly. Tam tatínek pustil její ruku, protože už pro ni přispěchala paní profesorka, která se představila jako Sarah Senterová, zástupkyně ředitele. Mile se na ně usmála a pak se sklonila k dívence, která zbledla a vypadala velmi vyděšeně.

„Ahoj, ty musíš být Anabellka, viď? Jsme moc rádi, že ses uzdravila a můžeš nastoupit do školy. Rozluč se prosím s tatínkem a pojď, všichni už čekají.“
Bella se neochotně pustila tatínkovy ruky. Rychlá pusa a pak už ji profesorka vedla mezi sochami čtyř kolejních symbolických zvířat přímo do Velké Síně.

Velká Síň byla… velká. Byla obrovská! Bella se zastavila v úžasu. Síň ozařovaly stovky svící, které se vznášely nad jejich hlavami. A nad svícemi byla čistá obloha. Byla temně modrá a rozsvěcely se na ní první hvězdy. Bella věděla od maminky, že ve skutečnosti je to očarovaný strop, který vypadá přesně tak, jak právě vypadá skutečná obloha nad ním. Iluze byla dokonalá a Anabellce vyklouzlo tiché ááách.

Paní profesorka ji nechala chvilku vnímat krásu a majestát té místnosti, místa, které musel milovat každý kouzelník, který tu kdy studoval. Pak už ji popostrčila dál, mezi stoly, které stály podélně a byly čtyři - pro každou kolej jeden, a vstříc pátému stolu, vyvýšenému na stupínku, který se táhl na vzdáleném konci místnosti od levé stěny až k pravé. Ten byl profesorský.

Před ním už stál větší hlouček studentů, zatímco ostatní seděli u stolů a živě si povídali. Z hloučku se náhle oddělil jeden a vyběhl směrem k Anabell.

„Bello!“ vykřikl nadšeně. „Už jsi tady! Já se o tebe tak bál! Jak je ti? Už jsi zdravá?“
Dívka vydechla úlevou. Marion, Marionek, bráška… její záchrana a jediný pevný bod v tomhle novém, neznámém prostředí! Vrhla se mu kolem krku. Než se ale stihla rozvzlykat, tentokrát štěstím, přišel profesor, mávnutím vyčaroval stoličku přímo před učitelským stolem a položil na ni starý, neforemný klobouk, který do té doby držel v levé ruce.

Klobouk si odfrkl a rozhlédl se po studentících. Hlouček v jeho blízkosti náhle ztichl a hned poté utichli i všichni studenti, sedící u svých stolů. Profesoři a profesorky u vyvýšeného stolu se přestali bavit a také věnovali klobouku plnou pozornost.

„Ale ale,“ zaskřehotal Klobouk, „někdo se nám opozdil o celý den na obřad Zařazování. Tak kdopak je ten výtečník?“
„A-asi já,“ pípla Anabell.
„Posaďte se na stoličku,“ vyzval ji profesor, když Klobouk znovu zvedl do vzduchu. Tomu se to zřejmě nezamlouvalo, protože svým roztrženým lemem udělal na profesora velmi nezdvořilý obličej.

Anabell si sedla a v tu ránu jí Klobouk přistál na hlavě. Byl tak veliký, že jí zakryl výhled. Seděla teď ve tmě a tichu a vnímala jen zvláštní pach klobouku, ve kterém se mísila vůně staré usně s potem všech vystrašených prváčků, kteří ho kdy měli na hlavě stejně, jako teď Bella.

Studenti okolo si polohlasem sdělovali své tipy, kam Klobouk novou studentku zařadí.
„Mrzimor, vsadím vlastní hábit, že bude v Mrzimoru,“ ozývalo se okolo. Pár jich tipovalo Nebelvír a jeden Havraspár. Marion jen tiše stál, držel palce, až mu klouby zbělely a opakoval v duchu: Nebelvír, Nebelvír… Bella by jistě byla ráda, že nikoho nenapadl Zmijozel, ale ve skutečnosti ostatní děti vůbec nevnímala.

Vtom se ozval jeho hlas, přímo uvnitř její hlavy.
„Hmmmm,“ rozvažoval Klobouk, „Kam s tebou? Hloupá nejsi, to rozhodně ne. Odvahu máš též a jsi i trochu ctižádostivá… že by Havra-“
„Prosím do Nebelvíru!“ zvolala v duchu. „Nebelvír! Je tam brácha a celá moje rodina!“

„Tak Nebelvír, říkáš? A jsi si tím jistá?“ tázal se jí Klobouk zkoumavě. „V Havraspáru jsou bystří, můžeš poznat mnohem víc než ostatní! Objevitelé a vynálezci nových kouzel, ti skoro všichni pocházeli z Havraspáru…“

„Ale já chci Nebelvír!“ málem zakřičela nahlas. 
Kdyby dosáhla ze stoličky nohama na zem, snad by si i dupla.

Klobouk se zasmál. „Odvaha ti tedy nechybí, malá čarodějko. Dobrá, bude po tvém. NEBELVÍR!“

Anabell se šťastně rozesmála. Někdo jí sundal z hlavy Klobouk a ona seskočila ze stoličky, vyhledala očima brášku a celá šťastná se vrhla k němu.

„A mám tě u sebe,“ šťastně se usmíval Marion. Chytili se za ruce a začali poskakovat dokola, jako to dělali doma, když se jednomu či druhému něco opravdu podařilo.
„Nebelvír! Nebelvír!“ volali jednohlasně. Od nebelvírského stolu jim vesele mávali ostatní studenti a někteří se dokonce zvedli a přišli ji na uvítanou poplácat po zádech. Profesoři se usmívali a někteří jí i zatleskali.


Večeře už sice nebyla ta slavná hostina, jako předchozí den, ale když ředitel mávnul hůlkou a na stolech se objevily tácy a podnosy s jídlem, Anabell užasla. Takových dobrot! Ani nevěděla, čím začít. Nacpala se stejně jako bráška Marion k prasknutí a teprve, když talíře a džbány kouzlem zmizely a večeře byla u konce, zvedla se a zamířila s ostatními do nebelvírské věže.